Máte pravdu s těmi generačními rozdíly. Moji rodiče neuměli ruštinu, ale němčinu pořád v jakés takés podobě drželi, protože za protektorátu bylo víc hodin němčiny než češtiny. V mém mládí jsem za užitečnější považovala němčinu kvůli možnosti sledovat rakouskou TV.

Angličtinu jsem začala dohánět po večerních jazykovkách, ale nebylo to už ono, školní dril chyběl. Když se otevřely hranice, můj první výlet byl do Benátek. Byla jsem takový věčný začátečník v italštině, dostala jsem se vždy tak k 5. -6. lekci a pak to ochablo. Ten výlet mě nakopnul, dala jsem se to toho jako samouk a po roce jsem měla lepší výsledky, než kdybych chodila rok do jazykovky. Samozřejmě, že nemluvím perfektně. Patřím ale k těm, kteří se za chyby nestydí (to bych nesměla pusu otevřít), a drmolím vesele dál. U Italů jsem získala vždy velké sympatie za moji nedokonalou italštinu, protože pokud byli v mém věku, byli na tom s jazyky ještě hůř, většinou měli ve škole francouzštinu.

Na adresu mladé generace bych řekla, že pokud nepobývali aspoň půl rok v cizině, tak na tom nejsou s jazyky taky kdovíjak dobře. Mnozí se bojí chyb a hovorům se radši vyhýbají

Je to tak, jen je škoda, že to málokdo dělá.

když člověk chce tak se může začít učit i ve vyšším věku-je to otázka priorit-trávit čas s televizí sledováním přiblbých seriálů a nebo si cvičit mozek a držet krok s dobou

Ovsem muzete sledovat i cizojazycne priblble seriali v originale na satelitu. Je to mnohem uzitecnejsi nez slyset przneni jmen v CT a dabingu. Vzdy nle tak za usi kdyz slysim Dicku visi ti kolty proklate nizko, nebo pani Melinghtonova prominte.