K čemu je nám dobré hluboké a klidné dýchání

Aneb trocha té alternativní teorie, byť značně zjednodušené, nikoho nezabije. Leckdy se sice marodění nevyhneme, ale proč mu nezkusit předcházet, že? Čím? Třeba klidem a vyrovnaností.

 Asi se se mnou nebudete přít o tom, že dýchání je hlavní cestou příjmu energie do našeho fyzického těla. Dýchacími cestami prý k nám vstupuje vesmírná energie, které jogíni říkají prána a dávají dýchacím cvičením velký význam. Kladou důraz na hluboký, klidný a pomalý dech, cvičení, která nazývají pránajáma mají podle jejich učení velký význam a rozhodně nestojí na okraji jogínských praktik. My. ať už jogíni nebo ne, bychom si měli uvědomit, že tím, jak dýcháme, dost podstatně ovlivňujeme svoje fyzické zdraví.Dýcháním si srovnám páteř, prokrvím tělo , pokud budu pomalu a hluboce dýchat, můžu si dokonce ulevit od stresu.

Jak je to tedy se záněty dýchacích cest, o nichž v této sychravé roční době tak často slýcháme a chtěli bychom se jim, pokud možno, vyhnout? 

Nejpodstatnějším znakem veškeré živé hmoty je svobodný projev. Každý organismus si neustálou výměnou s okolním prostředím zajišťuje svou svébytnou existenci. Nemohu-li se někde projevit, zahynu nebo mám-li nohy, odcházím někam, kde se projevit mohu. A co my někdy děláme těm, které máme nejraději, dětem, leckdy i partnerům nebo méně sebejistým bližním? Zhusta je nenecháváme projevit. Pak se divíme, proč od nás odcházejí jakmile se jim naskytne k tomu sebemenší příležitost. Možná se teď ptáte, jak to souvisí s dýchacími cestami. Velmi úzce. Jsem malé dítě a neustále mne někdo napomíná a peskuje, abych nehlučela, abych nedělala to a dělala zase ono a nikdy nemám jistotu, že ten můj projev, ze kterého mám takovou radost, bude mým okolím, těmi, které mám moc ráda, přijat. Cítím se pod neustálým tlakem a mám pocit, že se nemohu ani zhluboka nadechnout. Dusí mě to. A v této situaci se ohlásí moje dýchací cesty. Jsou stísněné a utlačené, dýchám povrchně a ve své fyzické schránce přestávám být svrchovaným pánem. Může to ale platit i opačně: Malý tyran mě může dusit svým nesnesitelným řevem kvůli každé prkotině. A já můžu mít dojem, že se tu nedá volně dýchat. Každá nebo téměř každá nemoc prý má svoji psychosomatickou příčinu. Zjednodušeně by se dalo říci, že pokud něco už nějaký čas potlačují, čili DUSÍM, projeví se to mojí oslabenou imunitou. nežiji-li zkrátka v klidu, nepracuje moje tělo tak, jak má a moje imunita je oslabená.

Zato tu bují nejrůznější mikroorganismy, které díky stresu, v němž už delší dobu žiji, mají volné pole působnosti, můj imunitní systém je totiž vyčerpán neustálou kontrolou a korekcí.
Potlačuji-li už delší dobu slzy a žiji- li v mentálním zmatku, ohlásí se rýma. Bolesti v krku, chrapot a angína zase ukazují na něco, co si myslím, že nemám právo vyřknout. Zkrátka nedovolím si se ozvat. Hlouběji, na průduškách nebo na plicích mě zase dost závažně dusí nějaká situace v mém okolí. K tomu se přidá i moje malá otužilost, častý pobyt v přetopených místnostech, nedostatek pohybu na opravdu čerstvém a nezasmogovaném vzduchu ( no jo, ale kde ho vzít a nekrást?) a už pan doktor tahá recept a píše antibiotika. Ta mi likvidují mou už tak těžce zkoušenou imunitu a kruh se uzavírá. Optimistická perspektiva, což?

A přitom by stačilo tak málo: snažit se žít v klidu, pobývat na čerstvém vzduchu, nepřetápět si doma nesmyslně a hlavně nevytvářet kolem sebe dusno. Taky se na férovku a věcně ozvat, když mám pocit, že jsem dušena. A pak mi bude jedno jestli a kolik se platí za návštěvu u doktora nebo kolik stojí kapky či sirup proti kašli. Zkrátka můžu se volně nadechnout. Nevěříte? Za zkoušku opravdu nic nedáte, snad jen trochu osobní odvahy. Takže klid a nohy v teple :-)