Když se to provalí

Po prozrazené nevěře to bolí. Všechny zúčastněné. Být s tím druhým dál, či nebýt? To je tím, oč tu běží...

Sedí tu a prohlíží si nehty jako by je viděla poprvé. Už tak sedí nejmíň dvě hodiny. Noc se pomalu překlápí do rána a ona se bojí jít spát. Bojí se svých snů, svých myšlenek, svých starostí. Má pekelný strach z budoucnosti. Jak jí tohle mohl vůbec udělat? Co bude dělat? Kam půjde? Hlavou jí divoce rotuje zběsilý kolotoč. Se dvěma malými dětmi na mateřské nemá šanci najít si důstojné bydlení. Bude si muset najít práci, ale co bude s dětmi? Kam dá malého? Její máma je nepoužitelná, má dost starostí sama se sebou. Táta jí děti hlídat nebude, ani ta jeho nynější přítelkyně. Na školku je Jára ještě malý. Možná by jí momentálně pomohlo prostě se rozbrečet, jenže to už nejde. To šlo ještě včera a předevčírem. To jí kanuly slzy jako hrachy od rána do večera a pak i po obě bezesné noci. Stydí se komukoli svěřit. Všichni si myslí, jak s ním krásně žije. Kdyby věděli!

Když se před dvěma dny vrátila s dětmi z vycházky, vybrala jako vždycky poštovní schránku. Byly v ní dvě složenky a obálka z jakési cestovní kanceláře. Myslela si, že je to jen nějaký prospekt. Obálka byla otevřená. Nahlédla tedy dovnitř. Zůstala několik minut stát na chodníku před domem jako přimrazená. Byla tam novoročenka s poděkováním za využívání služeb jejich cestovní kanceláře pro jejího muže a nějakou úplně cizí ženskou! Pokoušela se uklidnit, nějak si to rozumně vysvětlit. Čekala netrpělivě, až se vrátí z práce, že se najde nějaké racionální vysvětlení. Léto trávila i s dětmi u jedné tety na venkově. Peníze na dovolenou u moře neměli a děti tak mohly být na čerstvém vzduchu. A její muž za nimi občas jezdil na víkendy. Letos ale dost víkendů vynechal. A vůbec byl poslední dobou takový divný. Jako by byl duchem někde úplně jinde. Prý měl moc práce, často pracoval i přes víkend, aby všechno stihl. Měl vlastní malou firmu a musel se dost otáčet, aby splatili hypotéku, když teď byla třetí rok doma. Moc práce! Čtrnáct dní se válel s nějakou Milenkou Voráčkovou na Kanárech! Na to peníze měl i s hypotékou! A ona kupovala sobě i dětem oblečení a boty po sekáčích, aby ušetřili.
Pak dorazil domů. Jako vždycky hladový, takže se vrhl rovnou ke kuchyňskému stolu a zkoumal, co bude k jídlu. Měla už předem vzorně prostřeno a obálku s péefkou místo ubrousku. Ztuhl. Kuchyní se rozhostilo zlověstné ticho. Pak vypálil od stolu jako čert a začal běhat sem a tam a obhajovat se. „Tak jsem si něco dopřál, no bóže! Pořád jen makám a splácím! Doma mě čekají jenom dvě uřvaný děcka a ty mi pořád tvrdíš, jak jsi z nich unavená. Dřív ses o mě starala, věnovala ses mi. Teď se motáš pořád jen kolem dětí a večer vždycky usneš hned po nich. Ani bavit se o ničem jiným nedovedeš. To se už vážně nedalo vydržet.“ Ani se nepokoušel vykrucovat, což pro něj nebylo obvyklé. Očekávala, že se aspoň pokusí lhát.
Neodpovídala. Nemělo to po tolika ranách pod pás cenu. Jenom se ho zeptala, co jako by mělo být mezi nimi dál. Jestli má o tom nějakou představu. Neměl, což předem tušila. Ona viděla jen jediné řešení: Rozvod. 
Jenže to se v takhle vypjaté situaci snadno naplánuje. Jenže kde teď honem sežene bydlení, práci, hlídání malého? I kdyby jí ho nakrásně vzali do školky, zpočátku bude pořád nemocný.

Sedí tu zase a prohlíží si už delší dobu nehty, jako by je viděla poprvé. Je podvečer a ona je pekelně unavená. Po rozvodu pár měsíců bydlela u tety na vesnici. Ta jediná jí opravdu pomohla. Poskytla jim azyl, pohlídala, když šlo do tuhého. Našla si práci a pak i školnický byt v jednom dětském zařízení. Peněz má tak akorát, práce nad hlavu, ale je spokojená. Času na sebe i na děcka má víc, když nemusí obskakovat pana podnikatele. Začátky byly zatraceně těžké, ale teď musí uznat, že se jí daří po všech stránkách líp než se záletným manželem, kterému se nedalo věřit. A co je nejúžasnější: Naučila se, že má svoji cenu. Že se nenechá obelhávat, podvádět, psychicky týrat. A to předá do života i svým dětem.