Zamyšlení turisty na konci roku

Někdo se opije a řádí, někdo práská petardy,  jiný si uspořádá výlet do jinovatkou okrášlené přírody. Inu slovy klasika: Proti gustu... Ale stejně se nakonec všichni přijdeme ohřát do malebné české hospůdky.

Na počátku devadesátých let jsme pravidelně s partou kamarádů vyráželi na výročí vzniku samostatného státu do slovenských hor. Výlety do zimní přírody s partou kamarádů neměly chybu. Počkat! Jedna by se přece jen našla: Na slovenských vesnicích jste nenarazili na otevřený krámek, kde byste si koupili třeba tatranku nebo rohlík. A už vůbec nemluvím o slovenských krčmách. Ty byly zkrátka zavřené. Do jedné. Nezbývalo nám tehdy nic jiného,než si s sebou nosit termosku s čajem a gumové rohlíky a placaté tatranky ještě z domova. Ještě že u nás už máme ten kapitalismus a můžeme se v průběhu výletů do přírody zahřát, libovali jsme si tenkrát naivně. To jsme ale ještě nevěděli, jak to u nás dopadne za dvacet let.
Zatímco na Slovensko ten kapitalismus v pohodě dorazil, my rázujeme zimní přírodou s termoskou v batohu a gumovým rohlíkem z domova s rozdrobenou tatrankou například Posázavím nebo brdskými lesy. Hospody, hospůdky a krámečky nám totiž zavírají. Jejich majitelé, kteří se jejich provozováním taktak uživili, nevydýchali mnohokrát omílané EET. Nechci rozebírat, kdo z nich prý okrádal stát na daních a kdo už prostě jen psychicky neunesl šikanu úředního šimla. Jako výletník se chci někde zahřát než mi pojede můj spoj. Dát si třeba polévku, koupit si rohlík nebo tu tatranku. Ale to bohužel nejde. Malé krámky a hospůdky na vesnicích, kde se po takovém výšlapu do přírody vynoříte, od konce roku končí. A protože poslední den roku a první den roku nového jsou státními svátky, byly by zavřené i ty velké markety, pokud by v takových pánembohem zapomenutých místech nějaké byly. Jako výletník si do batůžku tu termosku a svačinu dám, jsem na to z mladších dob zvyklá. Je mi ale líto místních, většinou důchodců, kteří jsou nuceni si pro každou housku dojet do města mimo sezónu jen sporadicky jezdící hromadnou dopravou.
Včera jsem narazila v malebné posázavské vísce asi o dvou stech stálých obyvatelích na rodinku na výletě. Hledali hospodu, kde by se mohli ohřát a dát si něco teplého. Marně. Nejbližší byla vzdálená dvacet kilometrů. Kdo tím utrpěl? A kdo naopak získal?
Do nového roku přeji všem statečným provozovatelům vesnických krámků a hospod pevné nervy a hodně trpělivosti a statečnosti. A nám ostatním? Třeba aby ve světě konečně zavládl zdravý rozum. Aby se tomu, co jednoduše a prostě funguje, neházely klacky pod nohy víc, než je nutné.