Uloupené Vánoce

Tak ráda by měla vánoční pocit z dětství. Jenže kde ho vzít a nekrást, když ho za léta ukradli jiní? (Zcela fiktivní příběh!!!)

To zas byly Vánoce! Pomyslela si. Ale kdy a proč jí vlastně začaly vadit? Jako malá je měla docela ráda. A přitom nebyly peníze na dárky, spousta věcí prostě nebyla v obchodech k dostání a že by vztahy byly vždycky jen růžové, to se říct rozhodně nedá. Její rodiče byli podráždění po tom stresu, jak svým dětem udělat radost z toho mála, co tenkrát bylo k dispozici a pravidelně se na Štědrý den pořádně a po italsku pohádali. Nic se nestíhalo, všichni byli otroky tradic a obyčejů, bez kterých by ty Vánoce prostě nebyly Vánocemi. Pak si všichni večer navlékli sváteční bílé košile a halenky, ulízli si sváteční účes a nasadili si na tvář úsměvy, jako by u nich vládla pohoda už od letních prázdnin. Přesto se jí tyhle svátky neznechutily. Kdy a kde se to tedy stalo? Nalila si do hrníčku vánoční čaj a začala přemýšlet:
Vdala se, protože jinak se osamostatnit bylo tenkrát pro holku možné jedině za cenu totálního vydědění. Mohla si tedy dělat i ty Vánoce podle svého,aspoň si to tenkrát tak myslela. Jenže jaksi zapomněla na obě původní rodiny: Na tu svoji i na rodinu svého muže. Nesmyslné a nefunkční tradice se zdvojnásobily, pohody zbyla polovina. Povinné návštěvy příbuzenstva a tlachání o ničem spojené s předstíráním družné sváteční zábavy jí nemilosrdně ukrojily polovinu vzácného vánočního volna a s ním spojené pohody. V jedné rodině se chodilo na Štědrý den na turné po hřbitovech za jakéhokoliv počasí, takže se večeře chystala teprve dost pozdě odpoledne a večeřelo se na rozhraní večera a noci, protože druzí rodiče trvali na společném obědě, který se protáhl do odpoledne. Další svátky byly vyhrazeny prarodičům, které má, jak známo, téměř každý mladý pár celkem čtyři.
Pak přišly děti. Radostně jim chystala cukroví, stromeček, dárky. Aby bylo všechno, jak to má být. Doufala, že rodina bude mít Vánoce ráda. Snažila se na úkor svého času a sil. Odměnou jí každoročně byla kritika jídla a cukroví, povánoční výměna nepadnoucích dárků, pocit nedoceněnosti a vyhoření. Všichni kolem s velebným vánočním úsměvem na tvářích za zpěvu vánočních koled kritizovali a tvářili se nespokojeně, znuděně, nebo prostě jen sváteční náladu předstírali. Po letech, když děti dospěly a osamostatnily se, se z toho cítila  vyčerpaná a smutná. Nechtěla po nich, aby měly povinné radostné svátky, jako je měla kdysi ona. Dohodli se společně, že se budou scházet jindy, aby jim všem nějaký vánoční čas zbyl. Zkoušela tomu pocitu povinných oslav a tradic ujet na hory, do exotických zemí. To bylo trochu lepší, jen příbuzenstvo občas trvalo na tom, že musí společně oslavit náhradní Vánoce v lednu nebo naopak v půlce prosince. Od půlky listopadu do konce ledna se prostě zmizet každoročně nedá. 
Jeden rok ji zachránila chřipka. Kdyby jí nebylo mizerně, daly by se tyhle svátky nazvat vysněnými. Nikam a k nikomu nemusela, nikdo k ní nechodil. Mohla těch několik svátečních volných dní proležet v posteli a číst knížky, poslouchat muziku a dívat v klidu na filmy, které má ráda bez hlučných návštěv, které to nebaví. Jenže to mělo jeden háček: Nedá se to takto praktikovat každý rok. Příbuzenstvo  není tak zapomnětlivé, aby si nepamatovalo, že teta, máma, tchyně má každoročně na Vánoce děsně nakažlivou chřipku, chudinka. Její muž to měl vždycky jednoduché: Každoročně šel na svátky sportovat, cestovat, do posilovny. A všichni ho obdivovali a chválili. Jak je ve svém věku aktivní, jakou má spoustu zájmů. Jenže ženská prostě musí chystat dárky, uklízet, vařit, péct, navštěvovat, zkrátka slavit. Ať jí to baví a uspokojuje nebo ne.
Ale příští rok na to vyzraje. Vymyslí geniální plán, jak se těm povinným zběsilým oslavám vyhnout. O svůj nápad se samozřejmě rozdělí s podobně smýšlejícími. Takže za rok určitě čtěte :-)