Ticho jako ohrožený druh

Chtěli jste si někdy zalézt někam, kde by bylo prostě jen TICHO? A podařilo se vám to? Na konci článku najdete návod, kterak si uchránit sluchový orgán v pohodě. Stojí za to ho vyzkoušet.

Muzikanti jsou prapodivná cháska. Citliví, vnímaví, skoro by se chtělo říci, že pořád dobře naladění, ale to samozřejmě neplatí vždycky. Kdo by taky vydržel pořád dobře naladěný, že? I ten nástroj se musí občas doladit, protože kdo by vydržel ty všechny povětrnostní a jiné vlivy.
Květa ty Vánoce každoročně odstonala. Zdá se, že muzika a muzicírování všeho druhu je provozováno v období kolem vánočních svátků víc než jindy. Nezdá se vám? Muzikant za celý rok o slušnou práci nezavadí, je rád, když může vyučovat nějaké ty žáky ulejváky, kterým se nechce cvičit a jejich výuka je utrpením pro citlivý pedagogův sluch. Cvičit si může leda tak do šuplíku, kdyby se někdy náhodou něco našlo. Ale před Vánoci se s hraním koled roztrhne pytel. Kostely a kostelíčky dobročinné akce, koncerty. A taky přehrávka žáků ulejváků, samozřejmě. Rodina už věděla, že klasické Vánoce jsou pro pro všechny ostatní rodiny, jen ne pro rodinu muzikanta. Při poslechu vánočních koled mívala Květa pravidelně hysterický záchvat. Vrhala se střemhlav ke spotřebiči a jala se jej zuřivě vypínat. Pokud koledy vyhrávaly někde v supermarketu nebo na jiném veřejném prostranství, opouštěla zběsile prostor. Ideální vánoční svátky byly pro Květu ty v obnošených džínách a vytahané mikině v křesle s knížkou. A hlavně: V ABSOLUTNÍM TICHU!
Ticha ale z našeho světa valem ubývá, nezdá se vám? Tak například: Po koncertě si jde Květa sednout do kavárny, že si tam v klidu popovídají s kamarádkou. Několik let se neviděly a kamarádka si jí přišla poslechnout. V kavárně ale není slyšet vlastního slova, protože tu vřískají nějaké vánoční songy. Atmosféra je zkrátka atmosféra. Pak jede autem domů. Konečně jen monotónní zvuk motoru! Zastaví se na benzínce a zas! Koledy, koledy, vánoční slaďáky. Při jejím příchodu domů rodina s provinilým úsměvem vypíná rádio. Pod okny se rozezní kanonáda petard, pumelic a dělobuchů, které v posledních letech taky tradičně patří k části roku mezi Mikulášem a Silvestrem. Naštvaný pejsek zalézá pod křeslo, v kterém si toužila usednout a ulevit svým nohám vecpaným celý večer do elegantních lodiček a dá se do teskného vytí. Popadne tedy pejska a vyrazí s ním do lesa. Ještě že opustila hluk a lomoz velkoměsta! V lese ale řádí myslivci. Podle kanonády lze usuzovat, že si někdo vyrazil na černou zvěř. Půjdou tedy po polní cestě. Tam ale řádí čtyřkolkáři. Vytáčejí své motory do vysokých obrátek opojeni požitkem z jízdy. Obracejí se tedy zklamaně směrem k domovu, odkud se line táhlý zvuk motorové pily. Soused si řeže dřevo na zbytek zimy.
V létě je sice méně práce, nikoli však méně hluku. Všudypřítomné sekačky, letní párty, rozjaření výletníci. Ach jo. Kde si má člověk, vyhledávající klid, od toho všeobjímajícího kraválu konečně odpočinout?
Květa se vrací domů. Pejsek zalézá do svého pelíšku a olizuje si tam nedobrovolně otřené tlapky a jeho panička si před zrcadlem jemně masíruje, jako by hladí lícní kosti od nosu směrem k ušním boltcům. Pak se stejným jemným způsobem masíruje od koutků úst k ušním boltcům a nakonec od brady současně oběma směry po dolní čelisti zase až k uším. Nakonec pootevře ústa a přikryje si oba ušní boltce naráz dlaní. Stlačí dlaně dovnitř k hlavě a prudce trhne opačným směrem. Tahle energetická sebeobrana pomáhá jejím citlivým uším přežít v tom dnešním uřvaném světě. 
Jen je škoda, že nejde podobně rázně zavřít ústa všem těm lomozníkům a kraválníkům, kteří podléhají dojmu, že jsou na světě sami.