Úvaha čistě dušičková

Snad každý z nás si čas od času tu otázku položí. Je něco po smrti a nebo už prostě není NIC a opravdu to TÍM končí?

Kristýna měla včera zvláštní den. Původně si na to odpoledne naplánovala takový čas pro sebe. Někdy to tak dělávala. Projít se po obchodech, něco hezkého si koupit, zajít si s dcerou na kávu, ve vlaku si přečíst kousek pěkné knížky. Na kávu pozvaly i babičku. Taková dámská jízda to měla být. A jen tak mimochodem přišla navštívit i svého pana doktora. Objednala se k němu a on měl náhodou volný termín. Zajásala, že to má při jedné cestě. Pan doktor ji ale moc nepotěšil. Narychlo ji objednal ještě na malý zákrok, čímž ji to původně příjemné odpoledne poněkud pokazil. Navíc babička trvala na tom, že všechny tři by měly navštívit hřbitov. Budou přece dušičky. Následkem toho se návštěva kavárny stala spíš přehlídkou pochmurných úvah a vzpomínek. 
Začalo to tím, že babička vybalila z kabelky parte. „Strýček Emanuel umřel.“ Oznámila. Strýček Emanuel byl příjemný,vzdělaný a  kultivovaný pán. Na papíře se to hemžilo tituly před i za jeho jménem. „Šla bys mu se mnou na pohřeb?“ Obrátila se na Kristýnu. Když se Kristýna podívala na datum, všimla si, že strýčkův pohřeb vychází zrovna na den její hospitalizace. Babičku s tím ale seznamovat rozhodně nechtěla. „Nemám  už dovolenou.“ Zalhala. Babička argument přijala a začala přemítat, kdo by s ní mohl jít. Kristýna se jí pokoušela návštěvu hřbitova v pochmurném počasí rozmluvit. Kupodivu se jí to podařilo. Musela ale babičce slíbit, že napíše tetě kondolenci i za babičku, která má podle vlastních slov „těžkou ruku“. S úlevou to babičce slíbila. To bylo včera.

Teď tu Kristýna zamyšleně sedí s propisovačkou v pohotovostní poloze a marně přemýšlí, co povzbudivého napsat tetě, kterou spoustu let neviděla. Myšlenky se jí rozbíhají a marně se snaží zachytit nějaký nápad. Strýček Emanuel byl hodně vzdělaný, procestoval kus světa a důvěrně znal spoustu známých lidí, s nimiž se dokázal domluvit mnoha cizími jazyky. Po celý svůj život na sobě usilovně pracoval. Nesnažil se o povrchní kariéru, nezajímalo ho pozlátko. Chtěl se o světě kolem sebe co nejvíc dozvědět, chtěl na sobě pracovat,aby byl co nejlepším člověkem. Přesto na své okolí působil skromně a nenápadně. Věřil totiž, že mu to jednou tam nahoře přičtou k dobru.
Kristýna to s tím „tam nahoře“ neměla tak jasné. Co když žádné „tam nahoře“ prostě není, co když to  naším zánikem na téhle Zemi končí? Vyplatí se i přesto na sobě pracovat, snažit se být lepším člověkem? Nemá to jednodušší ten, kdo se prostě snaží teď a tady urvat, co se dá?
Křesťané věří na posmrtný život, kdy se nám sečtou naše hříchy a dobré skutky a my si za ně vybereme své spravedlivé odměny a tresty. To je motivuje žít co nejlíp. Budhisté zase věří na reinkarnaci. I oni mají motiv se neustále zlepšovat, aby se příště narodili v lepší pozici než tentokrát. Ale co když POTOM fakt NIC není? Má to všechno pachtění, aby člověk žil s čistým svědomím nějaký význam? Pak ji ale napadlo, že kdyby na tomhle světě nebyli strýčkové Emanuelové a každý si tu kořistil jako v džungli, nebyl by tu žádný krásný obrázek, takový mustr pro ostatní. Neměli bychom ke komu vzhlížet, koho si vážit. Byl by to smutný a primitivní svět. 
Vzala do ruky propisovačku a napsala tetě cosi o tom, že je velké štěstí, že tu s nimi všemi pobýval takový báječný člověk. Není smutné, že tu není. Je báječné, že tu byl. A celá řada jemu podobných. Kristýna věděla, že se bude snažit následovat jeho příklad. V dnešní sobecké době je to opravdu potřeba.