Chvilka slávy

Malá úvaha mezi polévkou a hlavním chodem. O tom, že tím, jak jednáme právě teď, často předurčujeme mnohé budoucí trapasy.

Mám v práci půlhodinku na oběd. V místní restauraci mě znají a jídlo dostanu hned, takže to dobře stíhám. Mezi polévkou a hlavním chodem prolétnu denní korespondenci a popovídám s paní vrchní. Někdy si zaplatím předem a talíř s jídlem si odnesu k nám do práce, to když v lokále sedí rodina s takovým tím děckem s volnou výchovou. Dítě ječí, jako by na světě bylo samo a po tomhle v půlhodince na oběd člověk, který pracuje celý den s lidmi, zrovna dvakrát netouží. 
Dnes je tu ale téměř prázdno, jen u jednoho ze stolů sedí rodina se dvěma malými dětmi. Holčička, která sotva začala školní docházku a její mladší světlovlasý sourozenec obtížně určitelného pohlaví. Asi jsou na výletě. V klidu si spolu povídají a já pomalu jím polévku ze své misky a pohledem kontroluji nástěnné hodiny nad výčepem.
Najednou vstoupí pán s paní, oba ve středních letech. 
„Fůůůůj!“ Zapiští na celou restauraci mladší z dětí. Jeho rodiče se spontánně rozesmějí. Pán s paní se rozesmějí taky, protože jim vlastně nic jiného nezbývá, pokud si chtějí zachovat důstojnost a glanc. I paní vrchní nasadila takový ten profesionální úsměv. Malý blonďatý andílek jen září a sklízí aplaus. Evidentně si to velmi užívá.

Já dál v klidu sedím nad svojí polévkou a vzpomínám na svého bratrance. V dětství to byl taky takový blonďatý andílek, zlobil ale jako čert. Vyrůstal na vesnici a v jeho okolí se pro nějaké to ostřejší slovo nechodívalo daleko. Bratránek občas takový výraz použil a všichni se tomu smáli. Dokud byl malý, připadalo to všem roztomilé.
„Uhni ty starej páprdo.“ Oslovil kolegiálně pana faráře, když právě potřeboval vidět, jak křtí jeho mladší sestřičku.
„To víš, že umím, ty stará rašple.“ Odpověděl paní učitelce, která se ho při zápisu do školy ptala, jestli umí nějakou básničku nebo písničku. Pak spustil obzvlášť lechtivou píseň, kterou strýcové na rodinných oslavách vyzpěvovali až když už měli notně upito.
Rodině došlo, že už to přestává být roztomilé a najednou bratránek za hlášky, kterým se rodina doteď smála a dávala je návštěvách k lepšímu,zčistajasna dostával pohlavky. Vůbec tomu nerozuměl. Doteď se jeho replikám všichni smáli a najednou se tohle jako nemá říkat. Co je tohle za zvláštní změnu? Byl z toho úplně zmatený a sklízel pohlavky naprosto zbytečně, dokud mu nedošlo, že doba se změnila. Aplaus teď sklízela jeho mladší sestřička, protože byla ve věku, kdy se neomalenost promíjí. Není divu, že na ni pořádně žárlil.

Malé děcko touží po pozornosti lidí ve svém okolí. Když ji získá neomaleností a nevhodnými výroky, zahřeje ho stejně, jako kdyby si ji vysloužilo uměleckým výtvorem na špičkové úrovni. Pozornost okolí je pro dítě nejlepší odměna. A  takový človíček by se přetrhl proto, aby ji získal. Pokud jednou uspěl s vulgarismem nebo obhroublým výrokem, je připraven svůj výkon kdykoli znovu zopakovat, podle zákona schválnosti pravděpodobně ve chvíli, kdy o to jako jeho rodiče budeme nejméně stát.

Dojídám oběd a odcházím. Maminka blonďatému andílkovi právě vysvětluje, že tohle se pánovi a paní neříká. Dítě poslouchá zvuk jejích slov, ale ještě se vyhřívá na výsluní své velmi nedávné slávy. Jakpak se asi projeví příště?