Existují zhruba dva druhy lidí: Jedni peníze doslova přitahují a druzí jako by měli s hmotnými statky všeho druhu stejný pól magnetu. Prostě se odpuzují. Já patřím k těm druhým. Ke kterým patříte vy?
Když jsem byla v první třídě, dostala jsem každé ráno od maminky peníze na autobus, kterým jsem měla odpoledne přijet ze školní družiny domů. Maminka na mě čekávala vždycky na zastávce. Všimli si toho mí starší spolužáci a vyhrožovali mi: „Když nám nedáš peníze na autobus, zbijeme tě.“ Kdo by byl tak odvážný, že? Drobné na autobus jsem vydala bez boje a domů jsem došla ty dva kilometry pěšky. Když se mne pak vystrašená maminka ptala, kde jsou peníze na autobus, které mi ráno dala, zalhala jsem, že mi upadly na zem a já jsem se pro ně neshýbala. Lepší výmluva mne tenkrát prostě nenapadla. Maminka udiveně kroutila hlavou, jak velkopanský postoj k penězům zaujímám a dlouze mi domlouvala. Bylo to snesitelnější než slibovaný výprask od starších kluků. Kupodivu ti neřádi tenhle osvědčený fígl na mojí osůbce už víckrát neopakovali a maminka si myslela, jak mne poučila, ba přímo ve vztahu k penězům i vychovala.
Svoje první kapesné jsem dostala na první tenkrát ještě pionýrský tábor a utratila jsem je za pamlsky úspěšně hned první den. Sladkosti jsem totiž dostávala jen opravdu výjimečně, takže jsem si jich tenkrát užila poprvé dosyta. Ten úžasný pocit si pamatuji dodnes, takže to opravdu stálo za to. Pak už nebylo co utrácet , tuhle situaci jsem důvěrně znala a nestresovala mě.
Když se řešilo, čím že se budu jednou v životě živit, rodiče chtěli, aby to bylo něco praktického. Abych se zkrátka měla dobře. Jenže já jsem si vymýšlela čím dál, tím nepraktičtější obory, až nakonec kapitulovali a nechali věcem volný průběh. Tím jsem si zajistila hmotný nedostatek na řadu dalších let. Mně to ale opět neznepokojovalo, cítila jsem se v takové situaci jako ryba ve vodě. Podobně tomu bylo i s výběrem životního partnera. Pokaždé (dvakrát) jsem se osvědčila jako poměrně úspěšná antizlatokopka. Co taky se zazobaným hňupem, že?
Nejsem už nejmladší, ale myslíte, že jsem se poučila? Třeba minulý týden ráno. Cestou do práce stojím na zastávce a jako každý den telefonuji s dědečkem, jestli něco nepotřebuje. Popocházím přitom sem a tam a jsem na nástupišti sama. Přichází nějaký pán a za ním další. Oba se vzájemně zdraví, se mnou si jen pokynou, aby mne nerušili v hovoru. Ukončuji hovor a jeden z mužů se nepatrný kousek od mé nohy pro cosi shýbá. Dvoutisícovka! Pán ji zvedá z ubohé trávy u obrubníku a ptá se mne, jestli mi nevypadla. Bez rozmýšlení zavrtím hlavou a blahopřeji mu k nálezu. S úsměvem děkuje. Náš spoj vjíždí do stanice a já uvažuji, proč jsem tam tu bankovku neobjevila já, když jsem stála jen pouhých pár centimetrů od ní několik minut před příchodem toho pána. Odpověď je jednoduchá: Nebyla tam pro mne. Tomu pánovi nezávidím. Fakt.
No dobrá, říkáte si. Aspoň je skromná, šetří, nakupuje ve slevách a akcích a tak. Ale kdepak! V okolí našeho bydliště je například několik rybníků, kde se lze zadarmo vykoupat. Ale já radši jedu patnáct kilometrů na koupaliště, kde se platí vstupné, čímž utratím nejen za to vstupné, ale ještě za cestu. Proč? Vadí mi lidská bezohlednost. Nemám nic proti rybářům ani pejskařům. Pejsky mám ráda a rybáře chápu. Ale když se jdu vykoupat, nechci si zapíchnout do bosé nohy v trávě se povalující háček, ani překračovat vyvrhnuté rybí vnitřnosti. A když v mojí bezprostřední blízkosti propluje co chvíli funící psisko a na pláži se vyhýbám psím exkrementům a chomáčům vyčesaných chlupů, zaplatím opravdu raději to vstupné a jízdné. Taky nekupuji levné šmejdy a laciné, leč nekvalitní potraviny. Podle mého názoru se to totiž nevyplatí.
Světe, zboř se, i přes takové hospodaření mám kde bydlet a co jíst a taky se dost přiměřeně oblékám a obouvám, to vše opět bez slev a akcí. Sem tam si dopřeji i nějaký ten luxus ve formě dovolené nebo nějaké té kultury a zatím jsem nepocítila potřebu se jakýmkoli způsobem zadlužit. Dokonce si sem tam něco ukládám na horší časy. Nějak mi to prostě vychází. Zatím.
