Žijeme v nejlepších podmínkách, jaké jsme v téhle zemi kdy měli. Nevěříte? Zkuste si vzpomenout nebo si to nechte vyprávět.
Máma nacpala plnou pračku mých plenek, aby se vypraly a až se vrátíme, mohla je vyvěsit na topení. Papírové pleny nikdo v osmdesátých letech běžně nepoužíval. I toaletní papír a vložky byly k dostání málokdy. Na náš malý zaprášený balkonek, vedoucí na hlavní třídu, podělaný od holubů, to dnes pověsit nešlo. Z nebe padalo ledové a mokré cosi, o čem nikdo nedokázal s určitostí říct, jestli je to déšť nebo sníh. Máma se chystala do průvodu. Musela, protože jim prý jinak šéfová nedá prémie. A peníze naši potřebují, protože šetří na družstevní byt na sídlišti a splácejí novomanželskou půjčku. Táta taky musel do průvodu. Ponese transparent s názvem jejich podniku. Jak to pobere s tím obrovským deštníkem, to nevěděla ani máma, ani babička. Babička taky musí do průvodu. Je sice už v důchodu, ale chodí ještě pracovat na tři dny v týdnu, protože s důchodem by nevyšla a musí šetřit. Až naši budou bydlet sami, musí zaplatit nájem a všechny poplatky a z důchodu jí nezbude skoro nic. Včera večer se všichni tři dohadovali, kdo mne do toho průvodu vezme s sebou. Jen dědeček se nedohadoval, protože všichni věděli, že by mne neuhlídal. Že bych se mu v tom davu ztratil. Dědeček jako jediný šel do průvodu dobrovolně, aby se zase setkal s bývalými kolegy z práce.Táta prý taky nebude hlídat mne a ještě ten transparent babička bere prášky na srdce a mohlo by ji zabít, kdybych se vztekal a zlobil. Tak to zůstalo na mámě. Zapnula pračku, navlékla teple mě i sebe, vzala pod jednu paži mne a pod druhou golfáče a vyrazili jsme. V golfáčích vydržím sedět jenom chvilku a pak se prohnu do oblouku a začnu děsně ječet. Nejsem přece mimino, abych půl dne seděl v kočárku. Nejradši si golfáče tlačím. To si hned připadám jako opravdový řidič. Usmívám se a důstojně kráčím za kočárkem. Takhle jsme vyrazili z domu a já byl spokojený. Jenže tlačte si kočárek svým tempem, když je hlavní plná lidí, kteří mají delší nohy a jdou rychleji než vy. Ušli jsme pár metrů a máma učinila první marný pokus mne do golfáčů nacpat. Rozječel jsem se na celé kolo, tak mě radši nechala kráčet drobnými krůčky. Docupitali jsme na roh k sámošce. Byla otevřená. A měli banány! Máma nechala kočár před obchodem, protože dovnitř se s ním nesmělo a ani by se tam nevešel. Sámoška byla totiž plná lidí. U pultu se zeleninou stála dlouhatánská fronta a další se točila ještě od zeleniny ke kase. Není divu, banány tu měli předtím naposledy na Vánoce. Máma se zařadila do fronty, mě vzala do náruče a každou chvíli se odbíhala dívat, jestli nám někdo před krámem nekrade golfáče. Dostali jsme je od strejdy z Tuzexu, takovéhle se v normálním obchodě nedají koupit. Stáli jsme v té frontě nekonečně dlouho a mne to přestalo bavit. Kňoural jsem a všelijak jsem se kroutil a svíjel v mámině náručí, takže si musela položit drátěný nákupní košík na zem, aby mne udržela. Konečně nám navážili kilo banánů a mohli jsme se zařadit do další nekonečné fronty na kasu. Máma by vzala těch banánů i víc, ale víc jich nikomu neprodali, aby prý vyšlo i na ostatní. Ječel jsem na celé kolo, ale nebylo to nic platné. Frontu jsme museli trpělivě vystát. Konečně máma zaplatila, naložila papírový pytlík s banány do kočárku a já s úsměvem a výrazem pilota formule jedna vyrazil na svůj triumfální pochod přes křižovatku. Na přechodu svítila červená, takže jsme museli čekat a já už neměl vůbec trpělivost, takže jsem opět ječel jako tur. Pak tam skočila zelená a já se začal šourat na druhou stranu, jenže to bylo moc pomalu, takže mě máma popadla pod paži a přenesla na druhou stranu, přičemž tou druhou prázdnou rukou tlačila po mokrých kočičích hlavách kočárek s banány. Těsně před obrubníkem na druhé straně křižovatky se jí rozmáčený pytlík protrhl a banány se vysypaly do vozovky. Ochotní kolemjdoucí pomáhali sbírat a máma jim vděčně děkovala. Pak jsme se ještě chvíli vlekli do parku, kde bylo seřadiště a v tom zmatku hledali kolegy od mámy z práce. Paní šéfová měla i v té psí zimě na nohou zbrusu nové lodičky a oblečená byla do slušivého kostýmku. Máma se jí omlouvala, že to se mnou nešlo dřív stihnout.
„Vidím, vidím.“ Kývala hlavou paní šéfová a významně se dívala do kočárku , kde místo dítěte trůnil na sedátku trs banánů. Máma mne pohladila a jeden banán mi oloupala a vložila do ruky. To mne na chvíli uklidnilo. Pak jsme děsně dlouho stáli na tom seřadišti pořád na jednom místě a z tlampačů vyhrávala hlučná dechovka. Nějaká paní s křivými zuby mi strčila do ruky mávátko. Chvíli jsem s ním radostně mával a když máma chvíli nedávala pozor, protože zrovna poslouchala zaručený recept nějaké ženské na odstranění izolepy z oken od povinných českých a rudých vlaječek ( To máma s babičkou včera večer lepily, protože to kontrolovala jakási komise), namočil jsem mávátko do louže a postříkal několik máminých kolegyň špinavou vodou. Tím se kolem nás utvořil prostor a já jsem konečně viděl, že jsme na Letné, kam si se mnou máma chodí hrát do parku. Chtěl jsem na pískoviště a to hned. Jenže to nešlo, protože všude stáli lidi. Kňoural jsem a táhl mámu za ruku směrem k našemu oblíbenému pískovišti. Mezitím vysvitlo sluníčko a uondaná máma mi u nedalekého stánku s párky koupila rohlík. Chvilku jsem ho žvýkal a uklidnil jsem se. Hlouček máminých kolegů a kolegyň se konečně o pár metrů posunul a nějaký pán mi dal do ruky rudý balonek. Hlasitě jsem se rozesmál a několik lidí se mnou. Při dalším posunu, kterého jsme se po nekonečně dlouhé době dočkali se mi chtělo čůrat. Paní šéfová se obětavě ujala tlačení mého kočárku s banány a máma mi rozepnula kalhoty a postavila mne k nedalekému kanálu. Triumfálním obloukem jsem se po chvíli jejího trpělivého domlouvání vyčural a vyrazili jsme hledat hlouček máminých kolegů v čele s paní šéfovou tlačící můj kočárek s klopotně získanými banány. Chvíli nám to trvalo, protože masa lidí se jako na potvoru dala konečně do pohybu. Když jsme je našli, netlačila už můj kočárek s banány paní šéfová, ale úslužný vrátný v uniformě lidových milicí s odznaky a medailemi málem i na zádech. To se mi ani trochu nelíbilo a příšerně jsem se rozječel, takže máma usoudila, že je to stejně jedno a násilím mne nacpala do golfáčů a přikryla vlněným kousavým plédem, abych byl v teple, což mě rozběsnilo ještě víc. Banány skončily v mámině ohromné kabele, kterou měla zavěšenou přes pravé rameno.
„Potřebovali bychom domů, je ospalej.“ Pípla máma nesměle. „Už jdeme, za chvíli budeme pod tribunou.“ Ujišťovala ji šéfová. Mne to ale neuklidnilo ani trochu, takže mi máma cestou koupila ještě nanuk. Chvíli jsem ho lízal a pak jsem usnul. Těsně než se mi zavřely oči, prokodrcala se mnou máma kolem tribuny plné šedovlasých vrásčitých pánů, tedy spíš soudruhů. Jeden s brýlemi a pleší se senilně usmíval a mával pochodujícím lidem jako automat. „Ať žije káesčé! Ať žije souduh Husák!“ Zaječel najednou snaživě pan, tedy soudruh vrátný a já jsem se lekl, upustil jsem rozteklý nanuk přímo na zbrusu novou lodičku máminy vyparáděné šéfky.
„Jděte s ním domů, Týnko, to dítě se potřebuje vyspat.“ Pokynula jí starostlivě. Máma se ulehčeně rozloučila a vyrazila se mnou a s taškou banánů přes rameno směrem k domovu. Za dveřmi bytu našla opřený transparent s názvem tátova podniku. Táta koupil lahůdkové párečky, které se normálně nedostanou a ohříval nám je k obědu. Babička se dívala na televizi, kde právě dávali oslavy prvního máje ve východním Berlíně. Přinesla mi taky balonek. Červený. A další mávátko v národních barvách. Taky vystála dlouhou frontu, pro změnu na mandarinky. Jen dědeček nepřinesl nic. Dal si ve stánku na špejcharské křižovatce dva grogy na zahřátí a pak ho ještě kolegové přemluvili na několik piv. Teď mu nebylo dobře . Po obědě jsme byli tedy uloženi oba, já i dědeček. Máma rozvěšela vyprané pleny po topení a babička myla nádobí. Z televize, kterou mezitím otráveně sledoval táta, se jim k tomu ozývaly radostné výkřiky jásajících pracujících.
