Aneb vzpomínka na dvě zcela odlišné tenkrát ještě "soudružky",odehrávající se na pozadí zásadních změn, která by neměla zapadnout.
Šéfovala jedné ohromné základce na velkoměstském sídlišti, kde měli všechno zařízené pro tisícovku školáků, ale chodilo sem ještě skoro o polovinu dětí víc než tenhle počet. Učitelů tu pracovalo něco přes šedesát. Mladí, starší, dokonce i pár mužských. Ve „své“ škole i bydlela a žila pro ni. Manžel s ní nebo možná s její funkcí nevydržel a syn už byl dospělý a osamostatnil se. Aby tenhle kolos uřídila, musela tomu podřídit všechno: rodinu, svoji osobnost, svoje vztahy. Patřila prostě k inventáři. Nebyla člověk, nebyla ženská, byla soudružka ředitelka, z níž měli všichni respekt. Učitelů bylo tenkrát málo a tak zajásala, když se jí ozvala jedna mladá paní učitelka po mateřské. Prý dostala na sídlišti nedaleko školy nový byt a se dvěma malými dětmi nemůže nikam daleko dojíždět. Spojení s centrem města bylo všelijaké, autobusy jezdívaly přeplněné, stávalo se, že se do nich člověk prostě nevešel. Pozvala si ji hned na druhý den, aby si to ta mladá maminka nakonec ještě nerozmyslela. Přišla přesně a líbila se jí. Jen se jí zdála taková neprůbojná. „Jestlipak si dokážete zjednat kázeň, soudružko?“ Zeptala se jí přímo. Děti na sídlišti bývají všelijaké. Kývla úslužně hlavou. Od září ji přijala. Nová paní učitelka byla svědomitá, nekonfliktní, jen ty děti, kdyby jí pořád nestonaly! Neuplynul jeden jediný měsíc, aby nebyla jejich maminka s nimi aspoň týden doma na ošetřovačce. Třídy byly lidnaté, v každé se tísnilo pětatřicet dětí a když se ještě musely pro nepřítomnost učitelky spojovat, sedělo žáčků v každé místnosti skoro padesát. Šéfová se proto snažila dělat mladým maminám dusno, aby zůstávaly s dětmi doma co nejméně. Kromě toho chodila tahle mladá maminka ráno pořád pozdě, že prý jí děti ve školce pláčou a nechtějí ji pustit do práce. Poručit jim neuměla, to je to!
Od Vánoc se pro učitele rozběhly kurzy cizích jazyků. I šéfová se přihlásila na angličtinu, když je to ten světový jazyk a mladá maminka podobně jako dalších několik kolegyň a kolegů také. Jednou se zase přiřítila mladá paní učitelka o pár minut pozdě a našla šéfovou, jak za ni postává na chodbě a drží dozor. „Jdeš pozdě, takhle se chodí do práce?“ Zahromovala ředitelka rozčileně. Pak ale smířlivěji dodala: „A úkol na angličtinu máš? Já bych si ho od tebe půjčila. Do noci jsem vyplňovala to hlášení o stavu žáků a pak už mi do toho padala hlava. Podívám se na to, jak to máš a po velké přestávce ti to vrátím.“
Mladá kolegyně se usmála a podala jí z tašky kroužkový sešit.
Mladá soudružka učitelka pracovala na škole rok. Uběhly i prázdniny, soudružka učitelka si k radosti žáků i jejich rodičů vedla svoje druháčky i do třetí třídy. Nastal listopad, s ním vyjmenovaná slova po b, násobilka a oslavy VŘSR s křižníky Aurorami z rudého papíru, kterých byly plné nástěnky. Psal se rok 1989 a krátce po výročí VŘSR, tedy Velké říjnové revoluce, propukla ta listopadová, sametová. Ve školství, stejně jako všude jinde, vypukl ohromný zmatek . Soudružka šéfová svolala krizovou schůzi, kde chtěla všem, zejména mladým bouřlivákům, promluvit do duše a v případě nutnosti své podřízené i zastrašit, jen aby se její škola neoctla na nějakém seznamu hříšníků. Mladí kantoři tvořili takový ostrov v rohu sborovny a podle ředitelčiných předpokladů měli všichni připnuté trikolóry, což bylo v dané situaci to nejhorší, co soudružka ředitelka mohla čekat. I mladá maminka tu seděla s trikolórou na klopě halenky. Ředitelka k ní přistoupila rázným krokem. „Zbláznila ses? Sundej to!“ vyštěkla pánovitě. Mladá žena jen urputně zavrtěla hlavou. Sborovna ztichla a všichni čekali, co bude dál. „Máš děti, víš ty trdlo vůbec, co jim můžeš připravit?“ Mladá maminka mlčky kývla. „Nevíš. Přijdeš o místo, budou tě vyslýchat, ani ke koštěti tě nevezmou. Nic o tom nevíš.“
Po neúspěšném pokusu mladou ženu zastrašit usedla šéfová na svoje místo a začala s líčením toho, že studenti na Národní měli v rukou řetězy a veřejná bezpečnost se byla nucena bránit. Pokoušela se dát svým podřízeným podepsat jakýsi pamflet. Podepsalo to jen několik kolegů krátce před důchodem.
Uplynulo několik týdnů a odbývala se další porada, na níž byla paní šéfové vyslovena nedůvěra. Zvolena byla její nástupkyně, usměvavá, leč rázná češtinářka ve středním věku. Šéfové se zhroutil svět. Na škole, kde vládla železnou rukou, se jí už pracovat nechtělo a nikdo se jí nedivil. Vyklidila školní byt a nastoupila někde na druhém konci města, kde ji nikdo neznal. Tam to nějak doklepala do zaslouženého důchodu. Cítila se dost osamělá, ponížená, zhrzená.
A mladá teď už paní učitelka? Naučila se dobře anglicky a protože bylo angličtinářů málo, začala tenhle jazyk učit. Cestovala po světě, překládala, tlumočila. Přečetla všechny do té doby zakázané knížky a zašla do kina na všechny trezorové filmy. Vedla svoje žáky k tomu, aby si vážili svobody. Život se s ní vždycky úplně nemazlil, přesto se na svět usmívala, i na ten školský. Ustála všechny podivné vymyšlenosti a kotrmelce střídajících se ministrů školství a světe zboř se, školství neopustila, protože v práci s dětmi viděla smysl. A jestli neumřela, kodrcá se tím nevděčným, leč potřebným povoláním dodnes.
