Z Čech až na konec světa

Máte doma puberťáka, pardon, teenagera ? Prý k jeho úspěšné výchově stačí tři věci: Dát mu najíst, dát mu přiměřenou míru samostatnosti a občas do něj dloubnout, jestli TO ještě žije. Vypadá to jednoduše?  Někdy je to ale těžké.

„Ahoj, ty vypadáš hrozně unaveně, máš strašné kruhy pod očima. Stalo se u vás něco?“ Konstatovala starostlivě kamarádka.
„Celkem nic, jen jsem předevčírem toho nejmladšího vypravila se školou do Anglie. Myslela jsem, aby se naučil mluvit. Všechno jsem zařídila, vyměnila libry, hrábla do rodinných úspor, sbalila ho, nasmažila řízky na cestu a ten den ráno, když měl odjíždět, jsem si pustila rádio, abych věděla, jak se má teple obléct na cestu. A najednou zpráva, že v Londýně byl zase nějaký teroristický útok. Nějaký šílenec tam najížděl s dodávkou do lidí a pak do nich ještě střílel a bodal nožem. A oni měli jet mimo jiné i do Londýna na celodenní výlet. Učitelé nám, rodičům, sice slíbili, že je vezmou raději na výlet do nějakého menšího města, ale to víš moc klidu jsme si za ty dva dny neužila. Slíbil mi, že každý večer napíše, ale znáš to. Nemá na to čas.“
„To bude dobrý. Oni si to tam pohlídají, aby se to tak honem neopakovalo. Vrátí se ti celý, uvidíš.“ Chlácholila ji kamarádka, co jí síly stačily.
„Jen co autobus nastartoval motor a já jsem tomu mému cestovateli zamávala a vracela se ustaraná k autu, potkala jsem na ulici kolegyni z práce a co prý tam dělám v neděli tak brzy po ránu. Když jsem jí řekla, že mi kluk právě odjel do Anglie, začala jestli se prý o něj nebojím, jestli vím o tom, co se tam právě stalo a tak dále a tak dále, jako bych ho poslala rovnou na popravu. Lidi se na té ulici po mně otáčeli, takže jsem si připadala , jako bych se toho kluka chtěla rafinovaně zbavit.“
„Můj kluk tam je už půl roku a zvykla jsem si. Jednou týdně si zavoláme, abych byla informovaná, co s ním je.“ Uklidňovala dál kamarádka.

Za týden se potkaly obě zas. 
„Tak co ten tvůj mladý cestovatel?“ Ptala se kamarádka se zájmem.
„Vrátil se v pořádku a je nadšený. Přijeli zase v neděli. Ten můj si musel vzít víkendovou směnu a já jsem byla taky v práci, abychom dorovnali ten schodek v rozpočtu, co nám tam to jeho cestování způsobilo. Abychom mohli ještě odjet na nějakou dovolenou všichni společně. Vyzvedával ho děda.“
„No vidíš, to bylo strachu.“ Usmívala se kamarádka.

O týden později: „Vypadáš nějak naštvaně, stalo se ti něco?“ Ptala se kamarádka se zájmem. „Ani se neptej, prosím tě!“ Vybuchla rozčileně. „ Cestovatel! Příště ho zase někam pošlu! Měl po tom týdnu v Anglii předem hlášené tři písemky. A myslíš si, že se na ně učil? Vykašlal se na to a pohnojil, co se dalo. S těmihle výsledky budeme rádi, když s odřenýma ušima proleze. My se doma staráme a honíme, aby měl vzdělání, aby uměl cizí řeči a on se nenamáhá naučit pár vzorečků! Co z něj jednou bude?“ 
„Víš co? Uklidni se a pojď na kafe. Ten můj inteligent taky odmaturoval až napodruhé a teď je inženýr. Pár let po maturitě pracoval a zjistil, že se mu vzdělání v práci hodí. Dostal rozum a vystudoval. A co jsem se s ním natrápila.“
To už obě sbíraly pěnu z café latté. Uklidnila se a pomalu upíjela béžový mok.
„A víš co? Vlastně je to fakt. Před čtrnácti dny jsem se bála o jeho život a teď tu řeším nějaké písemky. Dokud  je živej, má naději že jednou zmoudří.“