Sen jedné přemýšlivé Matky

Aneb variace na téma, kterým se už zabýval i pan Karel Čapek. A sny, jak známo, zrcadlí naše vnitřní starosti a obavy. Míváte je občas také?

Žili v jednom permanentním zábavním parku. Matka a její dospívající syn. Ten zábavní park byl oblíbeným cílem nedělních výletů rodin s dětmi. Všude kolem samá atrakce, lidé se tu snažili trochu se uvolnit a zapomenout na nudu a šeď všedních dní. Matka tu měla v nájmu výlety do středověku. Lidé si u ní oblékali středověké kostýmy, aby si na vlastní kůži vyzkoušeli, jak se lidem v téhle době žilo, Mleli obilí na kamenném žernovu, tkali látky na dobových stavech, pracovali na poli s primitivním náčiním. Syn tohle všechno ovládal, vyrostl tu odmala. Navíc mluvil aspoň částečně několika jazyky, protože zábavní park navštěvovali i cizinci a máma ho prozřetelně nechala studovat, aby se jednou v životě neztratil. Návštěvnost zábavního parku byla velká, dalo se tu pohodlně uživit. Těm dvěma to rozhodně ke spokojenému životu stačilo. Až jednou.
Byla jarní neděle, počasí bylo sice proměnlivé, občas trochu sprchlo, ale rozhodně to na množství návštěvníků nemělo výrazný vliv. Lidí tu chodilo dost: Tátové s batůžky, mamky s kočárky a malé děti s lízátky a cukrovou vatou, protože na zmrzlinu ještě nebylo dost teplo. Najednou se z amplionu, který zpravidla ohlašoval konec otevírací doby nebo ztracené dítě či pejska, že bude za okamžik probíhat kontrola batůžků a kabelek návštěvníků, jestli v nich nemají igelitové pláštěnky, takové ty tenké, průsvitné, které se kupují téměř na jedno použití. Co je to za hloupost? Pomyslela si Matka, co je úřadům do toho, jestli mají lidi v batůžku nebo v tašce pláštěnku nebo deštník? Hlavně, když nezmoknou. Jenže hlášení bylo míněno vážně. Z důvodů estetické nevhodnosti těchto pláštěnek budou jejich majitelé sankcionováni. Prý o tom předešlého dne vydalo vedení parku nějaké nové nařízení či co. Matka se synem o tom nevěděli, seděli včera tou dobou před jejich středověkou atrakcí a povídali si. Televizi ani internet ten den prostě nesledovali. Matka znejistěla. Kde ho má, toho svého kluka? Šel navštívit kamaráda, jehož babička provozuje Dům hrůzy, který s jejich středověkou atrakcí sousedí, aby bylo možné společně využívat mučírnu. Z mučírny se také za chvíli ozývaly spěšné kroky a hlasité funění. To provozovatelka Domu hrůzy pospíchala, aby se ujistila, jestli Matka také slyšela to podivné hlášení.
„Co tomu říkáš? To je kravina, co?“
Matka jen nevěřícně pokrčila rameny. To už byl tenhle víkend třetí bláznivý nesmysl, který nové vedení parku vyprodukovalo a pak trvalo na jeho plnění. Lidé už se báli, co nadřízení vymyslí příště a návštěvníků parku o poznání ubylo. Jestli to tak půjde dál, navštíví tenhle Kocourkov lidi jen omylem a tržby se budou limitně blížit nule. Vedení parku to ale zjevně nezajímalo a řadoví zaměstnanci neměli odvahu se tomu postavit.
„Já posílám kluka k sestře do města. Prvním vlakem. Dám mu peníze na cestu a nějaké jídlo a pití, sestra už se postará, aby docházel do školy a dostudoval u ní. Můžeš toho svého poslat s ním. Kdoví, co ti ajnštajni tam nahoře ještě vymyslí. Dobře se nám tu rozhodně žít nebude. Spokojené časy už skončily.“
Matka beze slova odběhla sbalit svému Synovi batůžek. Návštěvníků ubylo, všichni ti s pláštěnkami opustili park a vydali se někam jinam, aby se vyhnuli postihu. Za chvíli se oba chlapci vynořili z mučírny. Matka Synovi podala batůžek a objala ho: „Pospěšte si, ať ten vlak stihnete. Kdoví, co by ještě ti nahoře vymysleli do odjezdu toho dalšího. Já tu budu hlídat naši atrakci, kdyby se náhodou něco změnilo k lepšímu. Už jsem stará na přestěhování jinam. Tebe jsem připravila na život, jak jsem nejlíp uměla. Myslím, že se v tom světě tam venku neztratíš. Jsi zručný, vzdělaný a rozumný. Snad je ještě kam utéct z toho Kocourkova. Ať se ti daří. A občas si na mě vzpomeň.“
Syn vyrazil směrem k nádraží. Matka se rychle otočila na druhou stranu, aby v jejích očích neviděl slzy.