V maminčině síti

Aneb příběh o tom, že i tak idylická záležitost, jakou je mateřská láska, se může někdy dost ošklivě zvrtnout. A o umění dát dospělým dětem svobodu. Třeba proto, že je máme rády.

Její kroky se ozývaly nekonečně dlouhou tmavou chodbou studentské koleje, která jí byla před pětadvaceti lety na dva roky domovem. Tak tady na tomhle patře a za těmihle dveřmi bydlela, než se seznámila s Janderou a začala bydlet u něj. Teď se sem vrací na tenhle seminář. A bude bydlet zrovna na té samé koleji, kde prožila ty příjemné dva roky, jedny z nejpříjemnějších v jejím dramatickém životě. Tak proč má ,proboha, tak divně tísnivý pocit? Jako kdyby na ni někdo hodil tmavou těžkou deku. To bude tou tmavou chodbou bez oken. Osvětlují ji jen luxfery na samém konci. Tenkrát jí to tu připadalo krásné jako v nebi.
 Tuhle vysokou v tomhle městě si tehdy před lety vybrala právě proto, aby mohla být z domova, z neustálého dohledu přísné mámy, která musela mít všechno pod kontrolou. Pamatuje si ty nekonečné výslechy, kontroly, dokazování, že nic špatného nikde a s nikým neprováděla. Dost ji to ničilo, začala mít i zdravotní problémy. Učila se dobře, po gymplu si vybrala vysokou v tomhle vzdáleném městě, aby mohla svobodněji existovat na koleji. S rodiči, zejména s mámou, se rozešla dost ve zlém. Peníze z domova nedostávala žádné, našla si brigádu a živila se sama. Nebylo to jednoduché. Pak za ní začal pálit ten Jandera. Byl to plavčík v bazénu, který si občas dopřávala jako jediný luxus. Měl opálené vypracované tělo a pořád se po ní díval. Pak se s ní dal do řeči a dával si s ní rande. Když se mu zmínila, že na častější návštěvy v bazénu prostě nemá peníze, zařídil jí volnou vstupenku na celý rok. Z vděčnosti si s ním párkrát vyšla do kina a na večeři. Zamotala se do toho vztahu, ani nevěděla jak. Když zjistila, že je to samolibý frajer, byla už v tom. Nastěhovala se do domku, který obýval se svojí maminkou a když se narodila Světlanka, jeho maminka pomáhala s hlídáním, aby snacha dostudovala. Tchyně byla hodná, jen byla dost fixovaná na svého syna, takže žili v podstatě ve třech, s malou ve čtyřech. Pod záminkou pomoci tchyně všechno řídila a kontrolovala. Jandera vysokou neměl, což by nevadilo. Vadilo, že to byl žárlivý samolibý macho. Trápila se s ním pět let, snášela jeho žárlivecké scény a výbuchy, než se zakoukal do jiné méně movité plavkyně. Vrátit se po rozvodu s dítětem k rodičům zkrátka nešlo. Vzkázali jí, ať si se svým pohnojeným životem dělá, co umí. Našla si daleko odtud práci s bytem, malou tam dala do školky. K luxusu měl tenhle život daleko, ale zvládly to. Teď má dospělou dceru, které dává svobodu. Věří tomu, že ji vychovala dobře a nekontroluje ji. Mají spolu vztah založený na důvěře a vzájemném respektu. 
Odemkla dveře svého pokoje, jiného než v něm bydlela tenkrát, ten prý je už obsazený. Zařízení je jiné, modernější. Dvě válendy, stůl s ubrusem z voskovaného plátna, dvě židle. Skříň ve zdi se dvěma ramínky a malá lednička v rohu. Sprchový kout s umyvadlem a toaleta je společná s vedlejším pokojem. Podle hovoru tam bydlí dvě děvčata, zřejmě studentky. Hraje tam hudba, něčemu se smějí. Vybalila si pár nejnutnějších věcí a vyrazila na procházku po městě. Seminář začíná za dvě hodiny, možná si ještě zajde na něco malého k jídlu. Zdrží se tu tři dny, než seminář skončí. Původně sem jet nechtěla. Máma jí před týdnem zemřela, včera měla pohřeb. Po dlouhé době se viděla se sourozenci a s rodinou vůbec. Bylo to zvláštní. Nemohla plakat, byla jako za mléčným sklem. Jako by se dívala na film, kde její postavu hraje někdo cizí. Neuvědomovala si svoje pocity. A teď na ni dolehla ta podivná tíseň. Vykročila na nábřeží a pozorovala lodě plující po řece. Zazvonil jí telefon. Sedla si na lavičku a vyndala jej z kabelky. Světlana, rozsvítilo se na displeji. Už docela dlouho se neviděly. Studuje, má známost, nemá čas. Kdysi se dohodly, že se budou navštěvovat jen tehdy, kdy se budou skutečně chtít vidět a telefonovat si, kdy se budou opravdu chtít slyšet. Ne z povinnosti.
„Ahoj, Světlanko, už jsem tady. Dojela jsem dobře. Nerušíš, mám ještě nějaký čas, povídej.“
„Mami, já nevím, co mám dělat. Vždyť víš, jak je Tom hodný. Přesto se pořád dohadujeme. Důvodem je jeho máma. Každý víkend musíme být u ní. Nedělní oběd, televize puštěná celý den, kafe, bábovka. Rady a kritika. Neexistuje někam si spolu vyrazit jen my dva  nebo s partou,třeba na kole , na lyže nebo na vodu. To by s ním jeho maminka nemluvila, plakala by a ublíženě by se tvářila. Nemám už na to prostě sílu.“
„Zkoušela ses s ním o tom bavit?“
„Vždycky mi slíbí, že to vyřeší, ale nezmění se nic. Mám strach, co by bylo, kdybychom jednou měli dítě. Tomova maminka by radostně hlídala, pomáhala by nám, ale žili bychom vlastně i s ní. A já jsem si vzala Toma, ne jeho mámu. Chvíle, kdy jsme spolu jen my dva, jsou stále řidší. A to se ještě skoro pořád dohadujeme. Nejdřív jsem si říkala, jaký je to hodný syn, že má s maminkou takový krásný vztah. Ale teď vidím, že budu vždycky ta druhá. Bojím se, že bych jednou podvědomě čekala, až jeho maminka umře. Jenže to už by nebyl ten krásný vztah. Usídlilo by se mezi námi hodně ublížení a bolesti. Vím, že mi nepomůžeš, jen jsem o tom potřebovala s někým mluvit. S někým, o kom vím, že mě pochopí. Mám tě ráda, mami.“
Světlana ukončila hovor, ale ona pořád ještě seděla na lavičce a dívala se na řeku. Proč je náš život jako spirála, pomyslela si. Proč se potíže otáčejí v soustředných kruzích?