Provinilci ve třetí cé

Tenhle ilustrační příběh by rád s nadsázkou předvedl, co a jak může někdy utvářet  budoucí vztahy k opačnému pohlaví a postoj k sexualitě vůbec. 

Madla byla odmala energická, průbojná a nadaná holčička. Její sešity sice nebyly jako ze žurnálu, leckdy v nich vyskytl flek od kdovíčeho, ale dokázala na každou i záludnou otázku pohotově šalamounsky odpovědět a byla samostatná a rozhodná. Pro kluka ideální vlastnosti, že? Ale pro děvčátko? Měla ses narodit jako kluk a ne taková malá „žena činu“. Tohle jí ve škole i doma říkávali a dávali jí za příklad sice pečlivou, ale intelektem ne příliš obdařenou Vlastu. Ta měla sešity jako natištěné šablony pro vzorné školáky a nikdy v nich nic neškrtla ani neupatlala. Žádné originální nápady Vlasta sice neměla, ale dokázala se svědomitě naučit všemu potřebnému, aby to druhý den správně a na jedničku reprodukovala. Upravená byla ta Vlastička jako ze škatulky a ne takový divous s  věčně rozježenými vlasy a špínou za nehty a po oblečení od barev a kdovíjakých pokusů. Ať Madla dělala, co chtěla, do škatule s názvem „vzorná holčička“ se prostě nevešla. A pak se to jednou stalo.
Madla se líbila jednomu klukovi z béčka, jmenoval se Jonáš. Na znamení svojí přízně si jednou ve školní jídelně vymáchal ruce v Madlině hovězí polévce a dostal za to od ní výstavní facku. Mlasklo to na celou jídelnu a paní vychovatelka je oba za trest poslala nahoru do třetí cé, že se mají hlásit na poškolu, že prý zlobili. Jenže když tam oba provinilci dorazili, našli ve třídě jen hromádky šatstva. Třeťáci měli tělocvik a hráli zrovna v tělocvičně vybiku. Oba malí provinilci osaměli. Co s tím? Usedli do první lavice a po chvilce se začali velmi svorně nudit. Iniciativu převzal Jonáš. „Mám už ho velkýho, chceš to vidět?“ 
Byla už natolik zkušená, aby věděla, že rozumná holčička chtít nemá. „Nejsem na něj zvědavá. A dej pokoj, stejně jsme tu jen kvůli tobě.“
Jenže Jonáš na svůj skvělý nápad nedal dopustit, zvedl se z lavice a vykročil k tabuli. Tam si začal rozepínat džíny.
„Seš blbeček, to bude zase průšvih.“ Prorokovala Madla a zakryla si oči rukama.
Právě ve chvíli, kdy se Jonášovy džíny dotkly podlahy ve třídě, otevřely se dveře a vešla paní uklízečka. Dlužno dodat, že  pro to, jak ho má Jonáš velkýho, neměla v tu chvíli to správné pochopení. Dohru to mělo v ředitelně, kam byli druhý den pozváni i rodiče obou malých delikventů. Ačkoliv Madla opravdu seděla po celou dobu Jonášovy exhibice poctivě v první lavici se zavřenýma očima, ostudu cítila stejnou jako malý exhibicioniosta. A bylo tak s ní i zacházeno. Ve škole i doma ji několikrát vyslýchali, porovnávali jednotlivá fakta, jestli nic, ale opravdu nic nepřekroutila a nebo se, probůh, něčeho nedotkla. A nikoho nezajímalo, jestli se náhodou nedotkli jí. 
Madla i Jonáš vyrostli. Vlasta taky vyrostla. Každý jinak a každý jinde. Z Jonáše se stal šikovný kuchař a frajer, který balil ženské jak na běžícím pásu. A měl u nich úspěch, byl to takový šoumen. Vlastička prodávala kdesi v butiku. Měla to tam jako ze škatulky, což se od ní dalo čekat. Byla z ní jednou taková poslušná ženuška a hodná maminka. 
A Madla? Ta si tak nějak podvědomě zafixovala, že svět je k holkám nespravedlivý. A měla na kluky parádní dopal. Rozhodla se jim to tak trochu vracet. Ke smůle svojí i jejích mužských protějšků byla ještě ke všemu celkem pohledná, takže jako každá taková normální ženská přitahovala zevlouny a otrapy nižší kategorie, což její přesvědčení, že mužské plémě nestojí za špetku ohledu, jen posílilo. Trvalo jí to pěkných pár let, než přišla na to, že tomu vždycky tak není.