Co si za prachy prostě nekoupíš

Zvykli jsme si mnoho věcí přepočítávat na peníze. Žijeme přece ve světě peněz a je to tak v pořádku. Neuniká nám ale něco jiného, cennějšího a trvalejšího? Je to otřepané téma, ale přesto je dobré se nad tím čas od času zamyslet.

 Jarmila spěchala pod nedaleký strom s hustou korunou, aby se tu schovala před deštěm, který byl na spadnutí. Slíbila Juditě, že jí pomůže přepravit domů vláčkem děti z výletu na starý hrad. Blížící se mračno budilo úctu a respekt. Zdálo se na dosah ruky, tak bylo nízko, mohutné a hrozivé. Člověk si uvědomil, jak je proti přírodním silám malý a bezmocný.
Dorazila sem brzy, vláček pojede až za nějakou chvíli. Posadila se na nízkou zídku pod stromem a kochala se vyhlídkou na starobylé, mohutně čnějící a důstojné aristokratické sídlo. Děti ještě nebyly na doslech.
Opodál seděl na té samé zídce pod vedlejším košatým stromem tatínek se dvěma dětmi a obrovským batohem. Po krátkém hledání vytáhl z batohu malý lihový vařič, ešus a polévku v sáčku. Zapálil vařič, nalil do ešusu vodu z plastové lahve a všichni tři čekali, až se voda začne vařit. Čekání si krátili debatováním:
" A tati, to musí mít ten pan hrabě hodně peněz, když mu tam projde každý den tolik lidí a každý si koupí vstupenku jako dneska my, viď?" Zeptal se asi osmiletý synek.
"Víš, ona je to hlavně velká starost. Podívej, teď se právě opravují hradby. To taky stojí spoustu peněz." Odpověděl tatínek.
"A ten hrad bude asi pěkně drahý, kdyby jej chtěl pan hrabě prodat, viď?" Nedal se ve svém podnikatelském vyzvídání přesvědčit junior.
"Jeho hlavní hodnota je ta historická, to že je hrad starý, že se o něj staral už tatínek, dědeček a pradědeček, také mnoho praprapradědečků pana hraběte a ještě i jejich tatínků a dědečků. Kdyby se o něj totiž nestarali a hrad by zchátral, neměl by dnes cenu vůbec žádnou. Pan hrabě má rád svoje předky, svoji minulost, a tak se o ni stará. Je to jeho povinnost. Vydělávat a bohatnout není jeho cílem."
Synek poslouchal a zdálo se, že o tátových slovech přemýšlí. Voda se v ešusu začala vařit, taťka do ní nasypal polévku ze sáčku a pomalu ji míchal hliníkovou lžící.
Jarmila měla dojem, že by se měla přesunout blíž k zastávce, aby si jí Judita všimla. Popošla o kus blíž, kde se před lijákem schovávala jiná rodinka. Paní, patrně babička nebo starší matka se hádala s asi dvanáctiletou dívkou: " Nedá se s tebou vydržet, jsi protivná. Když si chci prohlídnout vývěsku tý realitky, hučíš do mě jako piliňáky, že chceš na hrad. Cos tam asi tak chtěla vidět, prosím tebe?"
"Prostě různý věci. Jak dřív žili a tak. Uděláme si výlet a pak čumíme do vývěsky nějaký realitky a jdeme do hospody na oběd. To jsme mohli zůstat v Praze. Tam je jich taky spousta. Hospod i vývěsek." Mladá dospívající rebelantská slečna vzdorovitě cukla hlavou.
"Hrady jsou všechny stejný. Jeden jako druhej. Dáš fůru peněz za lístek, abys viděla pořád to samý. Je to nezajímavý." Uzavřela debatu žena.
Ozval se halas blížících se dětí a zároveň zahoukání přijíždějícího vlaku. Jarmila vykročila k perónu, aby pomohla Juditě nalodit skupinku neposedů, vstřebávajících čerstvé dojmy z výletu.
"Jsi nějaká zamlklá, stalo se něco?" Vyzvídala Judita.
"Přemýšlím o úctě k historii, k dějinám, k našim kořenům. O věcech, které se nedají vyjádřit penězi nebo čísly." Jarmila vstala a uložila jednomu z chlapců na poličku batůžek.
"Moc jsme si zvykli všechno přepočítávat na peníze. A učíme tomu i naše děti. Budou si nás vůbec ještě vážit, až budeme staří a nebudeme je mít? Budeme pro ně vůbec něčím zajímaví? Třeba moudrostí, zkušenostmi? Budou je umět ocenit, když se nedají nikde koupit? "
Judita přemýšlela, děti radostně štěbetaly. A Jarmila si v duchu sama odpověděla. O tatínka s ešusem polévky starost neměla. Ten učil svoje děti uvažovat i o jiných hodnotách než jsou jen peníze. A starší paní bylo Jarmile už předem líto. Ta bude jednou na projev úcty od své dcery či vnučky čekat marně. Pokud si ji nebude pravidelně každý měsíc od ní kupovat částí svého důchodu.

Banální téma? Možná. Ale je občas potřeba ho provětrat.