Když musíme udržet klenbu nebeskou

Povídání o tom, jak si někdy na sebe dobrovolně nakládáme víc, než jsme schopni unést a co bychom s tím měli dělat, aby se to dalo důstojně přežít. Případná podobnost s kýmkoli je čistě náhodná.

 Seděly v malebné vesnické hospůdce nad malým pivem. Ve městě by ji ani nenapadlo prostě si jen tak jít sednout do hospody a dát si pivo, ale tady, na vsi to mělo svoje zvláštní kouzlo. Letní den se pomalu nachyloval k večeru a vlaštovky se honem snažily sehnat svým malým něco do zobáčků. Noc bude dlouhá a mládež nesmí být dlouho o hladu. Nad jejich hlavami omamně voněla rozkvetlá lípa a pod stolem se jim rozložil ohromný, leč zjevně dobrácký hafan. Zevnitř se linuly kytarové akordy a zpěvy vodáků, znavených celodenním pádlováním a popíjením. Zatím však tahle zvuková kulisa nebyla nepříjemná.
   Jarmila si udělala výlet vláčkem na chatu svojí kamarádky. Vídaly se poslední dobou méně často, než jednou za rok a tak si toho měly mnoho co povídat. Co se v jejich životě změnilo za tu dobu, co se neviděly, co je trápí a naopak, z čeho mají radost. Kamarádka si tak trochu postěžovala na svůj nelehký úděl v poslední době. Dcera si pořídila na studiích dvojčata a naléhavě potřebuje její pomoc. Její stará maminka zůstala sama a potřebuje potěšit slovem, ale i sem tam nějakým tím skutkem. Syn se zmítá v několikaletém nikam nevedoucím vztahu a ona se tím trápí společně s ním. Není to lehké období, zejména když člověk sám nemá sil zrovna na rozdávání. Není divu, že se kamarádka občas cítí vyždímaná jako hadr po předvánočním úklidu.
Jarmila usrkla chladné pivo z orosené sklenice a zapřemýšlela se. Pak začala vyprávět jakousi parafrází starořecké báje.

Obr Atlas už mnoho staletí nesl tíhu nebes. Stál rozkročen nad krajinou a podpíral nebeskou klenbu. Pod ním se hemžili lidé jako mravenci a on je s nadhledem pozoroval. Nějaký čas jej to bavilo, pozorovat to jejich pachtění s kukličkami, larvičkami, s něčím k snědku a stavebním materiálem na obnovu mraveniště. Dlouholetá monotónní námaha jej ale po čase začala unavovat. A obloha jako by těžkla tím víc, čím víc Atlantovy svaly vlivem jednostranné námahy ochabovaly. Měl ale svůj úkol a ten si musel odžít až do konce.
Lidé pod ním brali nebesa jako samozřejmost. Dokonce často brblali, že nejsou taková, jaká by měla být. Jednou jim bylo moc horko a potřebovali by déšť, jindy zase pršelo příliš. Někdy bylo moc chladno, jindy zase úmorné vedro. Že nad nimi a zároveň i pro ně trpí mohutný obr, toho si nevšímali. Atlas už měl křeče po celém těle, začal se třást, potil se. Jeho tělo už prostě dlouhodobé zatížení nezvládalo. Obrovo ohromné tělo upadlo na zem a obloha s ním. Lidé v hrůze bezcílně pobíhali sem a tam jako poplašená drůbež. Ti méně psychicky odolní umírali hrůzou a děsem. Nebesa spadla s rachotem na zem a rozbila se na kousky, které rozmáčkly hystericky se kmitající lidičky jako mravence. Kdo zůstal v klidu a poslouchal se, octl se v mezerách mezi spadlými trhlinami a zachránil se. Z nebes spadli na zem andělé, kteří si na povrchu toho, co z nebes zbylo, začali budovat ráj. Vnímaví přeživší lidé je pozorovali a učili se od nich, jak že se to ten ráj vlastně dělá. Přestali se nesmyslně pachtit a dělali jen to, co je doopravdy potřeba. Na světě zavládla rovnováha a klid.
A obr Atlas? Probral se z mrákot, protáhl se a zjistil, že neví, co by měl bez držení nebes vlastně dělat. Že si na ten pohyb tak zvykl, že mu vlastně chybí. Zhluboka se nadechl, a vzpažil. Zjistil, že nad ním se klenou nová nebesa. Lehčí a pružnější. že když se bude chtít protáhnout, chvilku tam nahoře vydrží. Ulevilo se mu. Podpírání nebes už nebral jako svoji úmornou povinnost, ale jako zálibu, jako činnost, v níž nikdo není tak dobrý jako on. A když jej rozbolelo tělo a dostavily se křeče, na chvíli prostě nebesa pustil a protáhl se. Nebesa se zachvěla, země pod nimi také, ale obr zase rychle řítící se oblohu chytil a všem bylo dobře.

Postarat se musíme, ale

                              1. neměli bychom se přitom křečovitě pachtit
                              2. měli bychom se k tomu starání postavit tak, aby se tam ještě popřípadě někdo další vešel, aby nás vystřídal.
                              3. měli bychom dát možnost těm, o něž se staráme, aby byli samostatní v tom, v čem samostatní být mohou.
                              4. neměli bychom svoje starání příliš emocionálně prožívat. Prostě jen dělat to, co je potřeba a nepodléhat nesmyslné panice.
                              5. měli bychom se ( jako ostatně vždycky ) poslouchat a k takovému poslouchání se je třeba být maximálně v klidu.
 Jarmila dopila své pivo, pohladila sklenici a usmála se někam nahoru na oblohu.