Pakt, který ztratil svůj smysl

Když nás děti tak nějak zvláštně zlobí, o něco si tím říkají. A nemusí to být zrovna pár facek. Možná nás tím nutí k zamyšlení nad námi samými. Tak to bylo, je a zřejmě i bude.

Zamyšleně kráčela předjarní Prahou, bradu měla zabořenou do teplé šály, prokřehlé ruce vražené hluboko do kapes zimní bundy. Foukal totiž ostrý ledový vítr. Vyšla z Kaprovy ulice od metra a zabočila k podloubí filozofické fakulty. Před Rudolfinem stáli demonstranti s transparenty proti vstupu do NATO. Na transparentech se jim skvěly nápisy o tom, že chceme být neutrálním státem, odmítáme jakýkoli vojenský pakt. Najednou se jí zmocnil strach. Strach z budoucnosti, která se tu možná právě teď rozhoduje a kterou nejsme možná dost kompetentní posoudit. Jsme po letech nesvobody dost informovaní? Nejsme prostě naivní jako malé, nadšené děti? 
Odjakživa měla strach z velkého množství lidí, z paniky davu. Přidala do kroku a zmizela ve vchodu do budovy. Ve vestibulu ji nepříjemný pocit trochu opustil. Vešla do jedné ze seminárních místností, odložila kabát a tiše se posadila. Přišla jako obvykle pozdě. Přes tlustou clonu svých rozbouřených emocí vnímala slova přednášejícího jako z velké dálky. Bylo to cosi o očekávání žen a mužů od partnerského vztahu. Ženy prý očekávají od partnera materiální zajištění, muži od žen servis a péči o domácnost a rodinný krb. To se prý velmi pomalu začíná měnit. Stísněný pocit z přelidněného náměstí se jí vrátil. Tentokrát neznala důvod, který by pro něj mohla mít. Náhle ji zavalila vlna iracionálního strachu, který ji zcela ochromil. Možná je to tím, že jí se doma partnerství hroutí a ona sbírá sílu k tomu, aby jej důstojně ukončila. Jak to bude s materiálním zajištěním jejích dětí a jí samotné? Roztřásla se. Co povídal přednášející dál, by rozhodně reprodukovat nedokázala.
Když se dostala domů, byla už tma. Děti doma ještě nebyly, ale On tam už seděl. Povaloval se na sedačce v obývacím pokoji a pouštěl si nějakou tu svoji muziku, u toho kouřil a upíjel z hrníčku kávu.  On se tu stejně přes noc nezdrží, uklidňovala se. Za chvíli dorazí děti domů a on potáhne za tou svojí. Před několika lety se spolu dohodli, že spolu zůstanou kvůli dětem. Že je jako spolu vychovají, ale žít si budou každý po svém. On to dokázal ,ona ne. Cítila na sobě závazek manželského slibu, který nedokázala porušit. 
V předsíni si sotva stačila svléknout kabát a zout boty, když zazvonil telefon. Vzal to on a slyšela, jak se kohosi ptá, kdy ho pustí a co se stalo. Pak vyšel z obýváku s ustaraným výrazem. Starší syn se zamotal do demonstrace proti vstupu do NATO a ve vypjaté atmosféře tam došlo k zadržení několika demonstrujících. Jejich syn byl mezi nimi. Kdy ho propustí, neví. Je prý rád, že mu dovolili zavolat domů. S průpovídkou, že jak kluka vychovala, tak ho má, opravdu odkráčel k té svojí. Hrnek s nedopitou kávou a plný popelník zůstaly ležet na konferenčním stolku. Všechno právě uklidila, vyvětrala, když  uslyšela klapnutí dveří bytu. Nahlédla do předsíně a pozdravila se s mladší ratolestí. Vykročila do kuchyně nachystat večeři, aby se trochu zabavila a zbavila se stísněných myšlenek. Stručně vylíčila mladšímu potomkovi, kde má staršího bratra, pak mlčky povečeřeli a společně poklidili kuchyň. Staršímu synovi schovala večeři do trouby. Jeho otec už se dnes nevrátí, nemá cenu mu večeři schovávat. Ani se už neozve, výchova dětí je přece její starost. Mladší dítko se  zavřelo ve svém pokoji, odkud se začala ozývat jakási jí nesrozumitelná hudba. Nekonečné minuty a hodiny se vlekly, jít spát by byl holý nesmysl. Začala tedy pracovat na diplomce, aby tu bezesnou noc nějak využila. K ránu se její starší potomek konečně dostavil. Na demonstraci šel ze zvědavosti se dvěma kamarády, kteří s sebou měli roztrhanou vlajku Varšavské smlouvy. Najednou někdo se šátkem přes obličej hodil dlažební kostkou směrem, kde stáli policajti a začala mela. Pár jich naskládali do policejních aut a odvezli na stanici, kde s nimi sepisovali protokoly. Patnáct už mu bylo, takže jeho rodiče k tomu nepotřebovali. To se protáhlo skoro do rána. Teď se půjde vyspat, je neděle, tak to mladý využije. Ona ale usnout nemůže. A na té diplomce taky moc nepokročila. Nemohla se na to vůbec soustředit.
Zavolali si je oba jako rodiče na odbor péče o mladistvé, jestli prý věděli o tom, že se účastní demonstrací s anarchisty a jestli zvládají synovu výchovu. Uprostřed hovoru s úředníkem, si uvědomila, že tu vlastně hrají divadlo, předstírají fungující rodičovský pár a přitom to celé vlastně spočívá na ní, že o tom nikdo neví a ona že postrádá jakoukoli podporu a pomoc. Když vyšli z budovy úřadu a kráčeli směrem k autu, odmítla s ním jet. Odjela domů sama metrem. Následující den vyhledala právníka a podala žádost o rozvod.