Zlatá úča

Jsou kupodivu i lidé, kteří svoji práci opravdu berou jako poslání. Naštěstí. Aspoň máme dobré vzory.

„Ahoj, mamino!“ Halasila na ni v půli toho děsného krpálu, místo aby seběhla dolů a trochu jí pomohla. Malý už byl pořádně těžký a pytel jablek, který jí teta nabalila, aby měl prý malý vitamíny tomu ještě přidával. Není divu, že funěla jako sentinel, když Jiřku konečně dojeli. Seděly spolu v lavici celých devět let na základce. Pak šla Jiřka studovat jakousi fakultu a ona se v nedalekém městečku vyučila, zamilovala, vdala a teď se stará o rodinu na plný úvazek.
„Jak se máš, že tě není vůbec vidět?“ Pokoušela se vyrazit ze sebe bez funění a supění. Moc se jí to ale nedařilo. 
„Pořád jsem v jednom kole. To není klídek jako na mateřské. Dodělávám diplomku a když to všechno půjde tak, jak má, budu v červnu hotová.“
„Tak s tím klídkem bych si troufla oponovat, jinak ti držím palce. Nezajdeš na kafe?“
Jiřka se konečně chopila madla kočárku a dala se do spolutlačení. „Kafe sice moc nepiju, ale na chvilku bych zašla.“
Obě se odmlčely, protože jim začal docházet dech. Konečně vytlačily těžký kočárek do toho nemožného krpálu a octly se před jejich brankou. Jiřka jistila kočár s malým a Zdena odemkla branku. Podržela ji otevřenou a Jiřka vmanévrovala kočár do dvorka. Malý ještě spal, usadily se tedy na lavičku před domkem.
„To víš, že umřela Odvěsna?“ Zeptala se Zdena najednou. Jiřka překvapeně vyvalila oči.
„Fakt? Já jsem ani nevěděla, že je nemocná.“
„Rakovina. A ona se s tím moc nechlubila. To už bylo podruhé. První boj zvládla, na druhý už neměla síly.“
„To je mi vážně moc líto. Měla jsem ji ráda. To ona mě vlastně povzbudila, abych si po maturitě dala tu přihlášku na vysokou. Naši mi moc nevěřili. Byli by bývali radši, abych šla někam do kanclu a začala si vydělávat. Ale Odvěsna mě přesvědčila, že to mám aspoň zkusit. Říkala tenkrát, že člověk si má plnit svoje sny. A že na to mám. A já jsem jí uvěřila. Jiřka předstírala, že se naklání nad kočárkem, aby nebylo vidět, že zápasí se slzami.“
Zdena se zase tvářila, že to nevidí. „V úterý má pohřeb. Měly bychom to dát vědět i ostatním. Třeba Juliánovi. Pamatuješ, jak ho chránila před tím jeho náhradním fotrem, kterej byl věčně zlitej a mlátil jeho, jeho ségru a když na to přišlo, tak i jeho máma nějakou schytala?“
„Jasně. Docela tenkrát riskovala. Ten chlap byl vážně magor. Na Juliána mám číslo. Pomáhal mi loni s matikou. Nějak jsem to nedávala. Zavolám mu. Pokud mu to jen trochu vyjde, dorazí, jak ho znám.“
„A Píďovi s Jindrou, pamatuješ, jak se jich jako jediná zastávala, když měli tenkrát ten malér s tím rozbitým umyvadlem?“ Jak by si nepamatovala. To bylo v šesté. Poprali se s jedním osmákem, který k nim do třídy chodil šikanovat právě Juliána. A třídní jediná pochopila tenhle důvod a zastala se jich tak horlivě, že své kolegy přesvědčila, aby jim dvojku z chování nedávali.
„Taky bychom neměly zapomenout na Milunu, tu zase doučovala, aby se dostala na obchodku. Věnovala jí spoustu svého času, vždyť víš, jak byla Miluna na matiku tvrdá.
Takhle Jiřka se Zdenou postupně vyjmenovaly podstatnou část bývalé třídy. Pro každého jejich třídní udělala něco, co nepatřilo k jejím pracovním povinnostem. Všechny jejich trable brala vážně, o každém z nich přemýšlela, nedokázala je prostě odsoudit, že jsou hloupí nebo že se chovají tak a tak. Vždycky v každém jejich poklesku viděla nějakou příčinu, která mu předcházela a která by se měla napravit. Nikoho z nich nenapadlo, že už tenkrát byla Odvěsna vážně nemocná. Vždycky řešila spíš ty cizí trable než ty svoje.
Na pohřbu se sešli skoro všichni. Složili se na ohromnou kytici růží. 
Po obřadu si šli kolektivně sednout do nedaleké kavárny. Jiřka se u stolu naklonila ke Zdeně a pevně prohlásila: „Už jsem se rozhodla. Po státnicích začnu učit. Původně jsem nechtěla, ale teprve teď mi došlo, že ta práce má vlastně ohromný smysl.