Co vydrží náš svět

Zhroucení se může projevit různými způsoby. Pokud ale v době, kdy nás postihne, sedíme za volantem, ohrožuje nejen nás.

Strašně se pohádali. Ota, její partner a otec jejích dětí byl tři dny a tři noci neznámo kde. Telefony jí po celou tu dobu samozřejmě nebral. Pak se zčistajasna vynořil v jejich společném bytě dopoledne, tedy v době, kdy předpokládal, že ona bude v práci. Jenže ona měla studijní volno, aby konečně mohla složit tu zkoušku, kterou kvůli nervům, které měla z jejich společného soužití, neustále odkládala. Pořád se omlouvala a vyhýbala se jí, protože se na studium nemohla pořádně soustředit. Jenže jí bylo jasné, že v téhle situaci, kdy je její partnerství v troskách, bude si muset konečně požadované vzdělání dokončit. Rozejít se s ním a ještě přijít o místo, to by bylo příliš mnoho zásadních změn. Navíc ji ještě začalo zlobit zdraví. Hrozila jí operace. 
Seděla v obýváku, pila čaj a pokoušela se soustředit na slovíčka a fráze tak, aby se jí uložily do paměti. Najednou v zámku zaharašil klíč a Ota se tam prostě zjevil ve dveřích. Zírali na sebe a oba přemýšleli, co si říct. První se vzpamatovala ona a zeptala se, kde byl. Reagoval jako puberťák. Vyjel na ni, že jí do toho nic není. Pak už na sebe jenom řvali jako pominutí. To trvalo asi půl hodiny, než si sbalil nějaké prádlo a zase odešel. Je jasné, že její studijní volno rázem pozbylo jakéhokoliv smyslu. Ležela na gauči a brečela po zbytek dopoledne. Po obědě, který se sestával z kapučína a půlky banánu, protože víc do sebe nedostala, odjela pro malou do školky. Sněžilo s deštěm, silnice byla mokrá, vidět bylo na pár desítek metrů. Odvezla malou na flétničku a zavolala babičce, jestli by nebyla tak moc hodná a nevyzvedla ji z hudebky. Babička sedla na tramvaj a dojela pro malou těch několik zastávek. Nechá si ji u sebe do večera, jen ať prý se v klidu soustředí na tu zkoušku. Ještě jí babička nadiktovala nějaký nákup, který by sama bez auta neunesla. Slíbila, že se cestou zastaví v marketu a nákup jí večer přiveze.
Teď seděla v autě, před očima se jí míhaly lopotící se stěrače a začínalo se šeřit. Na sedadle spolujezdce měla rozložená skripta a na poslední chvíli se ještě pokoušela si něco nacpat do hlavy. Nábřeží bylo jako vždycky ucpané, takže v dopravní zácpě jí sklouzl pohled pokaždé do skript, aby se ujistila, zda si pamatuje aspoň něco, ale v hlavě jí pořád doznívala dopolední hádka. Babičce o tom vyprávět nechtěla, stačilo to, co jí povídaly děti.
V její hlavě probíhal nerovný souboj emocí, rozjitřených bouřlivým ránem a suchých údajů, lopotně dolovaných odkudsi z hlubin paměti. Celý ten chaos přetrhla rána.  Do prsou se jí zaryl bezpečnostní pás a cosi ji tupě udeřilo do zátylku. Chvíli nevěděla, co se stalo. Popojížděla konstantní rychlostí, což přišlo taxikáři za ní, jako zdržování provozu a zprudka ji předjel. Ona s plnou hlavou emocí a údajů si toho nevšimla a na kluzkých kočičích hlavách nestihla včas zabrzdit. Do hlavy dostala plastovou lékárničkou, kterou zapomněla uklidit do kufru auta a nechala ji ležet na jeho zadním okně. Ze šoku ji probral teprve brunátný obličej rozzuřeného taxikáře. Zafungoval pud sebezáchovy a bleskově se zamkla v autě. Pro uklidnění si do jejího vozu aspoň několikrát kopl a urval jí venkovní zrcátko, kterým mrštil kamsi do řeky. Roztřesenou rukou vyťukala do mobilu číslo policie. Jenže se v tom stresu spletla a omylem zatelefonovala babičce, s kterou mluvila před chvílí. Řekla jí, že neví, jestli to do večera s nákupem stihne, že právě bourala. V pozadí stále ještě běsnil vzteky pološílený taxikář, následkem čehož zavolala policii vyděšená babička. Policisté přijeli za malou chvilku, uklidnili ji i rozběsněného taxikáře a jali se nehodu vyšetřovat. Právě když došlo na placení pokuty za nedodržení bezpečné vzdálenosti, vynořil se odkudsi Ota. Bylo to vlastně štěstí, protože tolik peněz u sebe neměla. Byla nucena ho potupně požádat, aby za ni pokutu zaplatil. Odvedl ji do svého auta, kde na ni pro změnu řval zase on. K nehodě ho zavolala babička v dobrém úmyslu, aby měla nějakou oporu v té těžké chvíli. Utekla mu z auta, to své nechala zaparkované poblíž nehody, kvapně si z něj vzala skripta a kabelku a doběhla tramvaj přijíždějící do nedaleké zastávky. Dojela ke zkoušce jen tak tak. Usedla za stolek, proti ní seděl usměvavý Rakušan. Chvíli mu odpovídala na otázky, povídali si spolu a pak ji poslal ven na chodbu, že se jako rozmyslí. Ještě napsala nějaký test. Asi po půl hodině čekání jí bylo oznámeno, že zkoušku udělala. Dostala do ruky certifikát, který ji opravňoval k tomu, co už od konce mateřské stejně dělala a ona měla aspoň nějakou jistotu.
Nákup dovezla babičce tramvají. Malá už mezitím spala. Dostala od babičky vynadáno, protože zapomněla koupit rozinky do štrůdlu. To byla poslední kapka. 
Najednou dostala pocit, že nemůže dýchat. Jako by jí hrudník svírala neznámá síla. Upadla na zem a měla pocit, že umírá. Pocítila to jako úlevu od toho tíživého stresu. Jen jí bylo líto dětí. Z velké dálky k ní doléhal hlas náhle vyděšené babičky, která přivolávala první pomoc.